Zde je rozhovor z 7. 8. 2013 pro Lidové noviny, který se mnou vedl publicista Ivan Adamovič. Rozhovor není dostupný na webu Lidovek, tak jej dávám aspoň sem.

Co pro vás osobně znamená psaní, jakou hodnotu má ve vašem životě?

Pro mě je to součást osobní identity. Sotva jsem se naučila písmenka, bylo mi jasné, že psaní knížek je to jediné, co chci dělat. Tento niterný pocit mě nikdy neopustil, ale nastala samozřejmě srážka s realitou: psaním knih se uživí jen velmi malé procento autorů. Tím pádem celý život řeším, jak skloubit tuhle svoji posedlost s normálním fungováním v našem světě a se zájmy lidí v mém okolí – s manželstvím, s dětmi...

Jste matkou tří dcer. Mělo to nějaký vliv na vaše psaní?

Určitě v tom smyslu, že mě to změnilo. Porod byl sám o sobě zážitek skoro mystický. Načež se vedle mě vynořila nová lidská bytost – absolutně bezmocná, závislá, a přitom s vlastní vůlí – kterou bylo potřeba chránit, a zároveň omezovat a vychovávat. Je to velké dobrodružství a životní zlom, který se nemůže nepromítnout do všeho, co člověk dělá. Napsala jsem pak jednu novelu (Pán všech krůpějí), kde mateřství hraje určitou roli. Ale rozhodně se nedá říct, že bych pak v knihách začala přetřásat tzv. 'typická ženská témata' a rozebírat rodinné vztahy. Na dětech se mi nejvíc líbí to, že vyrostou.

Váš pětidílný cyklus Mycelium, jehož první svazek právě vyšel, vznikal deset let. Byla celá ta doba vyplněna psaním, nebo tam byly nějaké delší tvůrčí odmlky?

První verze Mycelia byla hotová během tří let, ale pak jsem ji mnohokrát upravovala. Potíž byla s rozsahem: když jsem přiznala, že mám ságu čítající pět románů a dva tisíce stran, každý napřed omdlel a pak utekl. Navíc je Mycelium špatně zařaditelné žánrově. Formálně je to sice sci-fi (protože se to odehrává v budoucnosti a vystupují tam mimozemšťani), ale fakticky je to spíš podobenství o naší současnosti, příběh o soužití odlišných kultur. Do toho se mísí komorní drama několika postav. Dále jsou tam intriky a tajné plány (v jedné recenzi to dokonce nazvali 'špionážní thriller'). Přitom z hlediska hlavního hrdiny je to především mystický Bildungsroman o hledání transcendence. Sama nevím, co to tedy vlastně je – akorát můžu zodpovědně prohlásit, že kdo od Mycelia očekává mariňáky s paprskomety, kteří postřílejí útočící mimozemské houby, bude krutě zklamán. V nakladatelství, se kterým jsem jednala od roku 2006, taky nevěděli, co si s tím počít. Text se jim líbil, ale do edičního plánu nezapadal. Chtěli, abych z toho napřed udělala dva díly, potom pět kratších, pak tři. Měla jsem vyškrtat sci-fi motivy, aby se to dalo vydat jako mainstreamová kniha o vztazích. Pak naopak sci-fi motivy posílit a vynechat vztahy, aby z toho byla jednoduchá dobrodružná space opera. Upřímně jsem se snažila vyhovět a přepisovala hotový text pořád dokola – načež přišla krize a rozešli jsme se definitivně.

V roce 2010 jsem se vrátila k původní koncepci, uvedla rukopis do stavu, se kterým jsem byla spokojená, a nabídla ho nakladatelství Argo. Tomu patří můj velký dík za to, že mi věnovalo svou důvěru a vydává ságu přesně v té podobě, v jaké jsem ji chtěla mít.

Science fiction je stále vnímána jako doména především mužů. Ve světě to už není pravda, tento žánr píší a čtou stále více ženy. Myslíte, že tento posun už dorazil i k nám?

Já to nevnímám jako 'posun', ale jako dva různé jevy, které při pohledu zvenčí náhodně splývají. První je smrt čistě technicistní sci-fi. Před dvaceti lety tu existovala 'vědecká fantastika' (s důrazem na to 'vědecká'). Ta pomalu zaniká. Klesá prestiž vědy, zájem je spíš o aplikovaný výzkum než o ten základní, vesmírné programy jsou v útlumu a touha po dobývání cizích světů vyšla z módy. (Holt asi nadešel ten slibovaný věk Vodnáře, že ano.) Lidé už pochopili, že sci-fi nepřináší žádné konkrétní 'předvídání budoucnosti' (nedokázala předpovědět ani internet či mobily), ale spíš alegorie naší současnosti. Autoři už tolik nepotřebují technické vzdělání, spíš přehled o 'měkkých' vědách – a tam je poměrné zastoupení obou pohlaví jiné než v matematice a fyzice.

A druhý jev je útlum realismu a návrat ke kořenům, s čímž souvisí vzestup žánru 'fantasy'. Fantazie a mýty provázely lidstvo po celou dobu jeho existence, promítají se do umění od starověku a jsou i přirozenou součástí literatury. Vždycky mi připadalo, že realismus, který se vynořil v posledních dvou stoletích, je jen taková krátkodobá úchylka. Čili když se píše o upírech, beru to jako návrat k normálnímu stavu. Věřím, že hranice žánrů se budou stírat čím dál víc a prvky fantastiky budou pronikat do středního proudu. Škatulky jsou přežitek; autoři mohou namíchat mnohem jemnější odstíny s různými poměry realismu, mýtů, sci-fi a kdovíčeho. A pak nevidím důvod, proč by poměr žen a mužů, kteří při psaní využívají fantastické prvky, měl být zásadně jiný než poměr těch, kteří je nevyužívají – a to kdekoliv na světě.

Snažíte se nějak vymezovat proti mužskému způsobu psaní, který byl v tomto žánru dlouho převažující? Všiml jsem si, že například hodně „grilujete“ své hrdiny, co se týče zpytování jejich myšlenkových a citových hnutí, což mi připadá jako typicky ženský přístup.

A je to opravdu jen ženský přístup? To, že se člověk může podívat hrdinům 'do hlavy', pokládám v dnešní době za největší, a dost možná jedinou, konkurenční výhodu beletrie. (Ostatní složky příběhu – popisy, atmosféru, akci, reálná fakta – lépe zprostředkují jiná média nebo aspoň jiné žánry.) V Myceliu jsou scény rozepsané hodně dopodrobna, aby si člověk všechny emoce mohl vychutnat. Já sama tohle od knih vyžaduju. Pokud nemohu s hrdiny sdílet emoce a myšlenky a dostanu jen vnější 'filmový' pohled na to, jak pobíhají sem tam, něco dělají a něco říkají, beru takovou knihu ne jako svébytné slovesné dílo, které skutečně naplno využívá možností svého média, ale prostě jako levnější náhražku filmu.

Za hlavní atribut tzv. 'ženského psaní' jsem vždycky pokládala spíš nesystematičnost a určitou 'rozháranost' – to, že (autorka) skoro až hystericky a chaoticky chrlí obrazy a emoce a nedokáže tomu dát logiku a řád. 'Ženské psaní', to je proud naléhavých (skoro bych řekla uječených) výlevů, jehož cílem je čtenářku 'ukecat' a udělat si z ní kamarádku, aby pak předložený děj posuzovala laskavěji. S emocionální působivostí scén jako takových to nemá nic společného. Netvrdím, že všechny ženy píší takhle (Agatha Christie to jistě nedělala), ale tento přístup mě natolik irituje, že se tzv. 'knihám pro ženy' systematicky vyhýbám. Radši se držím fantastiky (a to klidně i od ženských autorek), protože tam jde pořád spíš o věci, které jsou univerzálně lidské, než o ty genderově vyhraněné.

Prakticky všechny vaše romány jsou umístěny do stejného světa. Co vás nutí držet se v jednom universu a nevymýšlet stále nová?

Beru to tak, že u fantastiky je komplexnost vymyšleného světa sama o sobě určitou přidanou hodnotou. Svět by neměl být otravný – autor je tu od toho, aby dodal příběh, a nemá právo nudit čtenáře sáhodlouhými popisy vymyšlených reálií; ale pokud někde v pozadí ten svět je a občas probleskne, dodává to věrohodnost a hloubku. To, že tentýž svět používám ve více knihách, mi umožňuje lépe ho prokreslit a hrát si s nenápadnými odkazy: tu a tam se třeba v textu vyskytne zmínka o nějaké postavě či události z jiné knihy, což čtenář, který dotyčnou knihu nezná, ani nezaregistruje, ale ten, který ji četl, má příjemný pocit z toho, že najednou nachází nečekané souvislosti.

Studovala jste nějaký čas zahradní architekturu. Ovlivnilo vás nějak toto studium ve vlastním psaní?

Rozhodně. Zahradní architektura je úžasná sama o sobě a zajímá mě pořád. Pro psaní bylo přínosné, že jsem se dostala mezi lidi úplně jiného ražení: lidi, kteří byli inteligentní, a přitom beletrii nečetli skoro vůbec. Člověk si v takovou chvíli dobře uvědomí, že existuje spousta různých světů, které se za normálních okolností nikdy neprotnou, a získá realističtější představu o významu svého snažení. A kromě toho to mělo vliv i naprosto bezprostřední: během přednášky o houbových chorobách rostlin jsem vymyslela össenské nitrožilní houby, které se šíří v lidské krvi a hrají zásadní roli v pentalogii Mycelium.

Ve vašich románech se často objevují parapsychologické prvky – telepatie, levitace a podobně. Zároveň se ale efektně vysmíváte lidem, kteří hledají náhražku duchovních hodnot v těchto „new age“ sférách. Není v tom trochu rozpor?

To je zkrátka život. A vývoj. Psychotronika mě vždycky zajímala, New Age jsem si tak trochu vyzkoušela... a musím konstatovat, že Boha (a koneckonců ani žádnou Bohyni) jsem tam nenašla. Pak už nezbývá než o tom psát.