O snovačce a přemyslovi

(ukázka z novely)

Kromě mobilu vypnula ještě i počítač. Vzala si kabát. Zhasla. Zamkla kancelář. Uvnitř zvonil telefon, ale nevracela se; nemělo smysl se s Vernerem hádat.

Věděla úplně přesně, kam musí jít.

Vzala to přes Riegrovy sady. Rostl tam podařený strom; Quercus rubra, pravila cedulka, zaražená do blátivé půdy u jeho pat. Libby obešla lavičku, na které seděli dva zhulení mlaďoši, opustila asfaltovou cestu a vyrazila přes trávník. Opatrně překročila několik psích hromádek, obvyklou dekoraci vinohradských parků. Lodičky z béžové koženky, uvyklé na jinačí podklad, ani trochu nedržely stopu a kovové jehly podpatků mlaskavě zajížděly do rozbředlého jílu. Ale bylo to jen pár kroků. A ona stejně neměla na vybranou. Kosatce, další vhodná rostlina, nikde na dohled nebyly, a vláčet se někam do supermarketu pro sekerku se jí nechtělo.

Quercus rubra pohostinně skláněl větve až k zemi. Nebránil se jejím prstům. Já vím, že jsi tady cizí, říkala mu Libby; že tě přivlekli kdoví odkud... že tvoje kořeny nenávidí tuhle zem, tak jako mrtví, kteří se stali tou hlínou, nenávidí tebe; jenže křemelák nikde a drnák má větve až do druhého patra; a kde bych já teď sháněla žebřík, prosím tě? Bylo v tom taky trochu poťouchlosti, použít tenhle cizácký strom, který je tady na návštěvě a jenom kvůli laločnatým listům a rodové příbuznosti se kvalifikuje do užšího výběru atributů Peruna. Poťouchlosti a jízlivosti, která jí nedala pokoj celou dobu, kdy přemýšlela o úchylném plánu s Libuší.

Zítra sjedeme ten závěr.

Jinými slovy – chtějí tu scénu s proroctvím.

Libby v duchu úpěla. Posílit ideu národa! Očistit ho od cizích nánosů, aby odolal vpádu islámu! Vernerovi to zjevně připadalo úplně jasné. Jenže tohle přece zdaleka není tak jednoduché. Kdo určí, co je a co není typicky české? Snahy puristů se vždycky minou cílem, protože živoucí organismus národa do sebe odjakživa nasává cizí vlivy... načež je taky patřičně zmetabolizuje a přetvoří. Jestli chce Verner přecedit všechnu jeho krev a najít nejpodstatnější podstatu, jak husté síto by si musel vzít, aby v něm vůbec něco zůstalo?

Jak trhala obrovské, papírově hebké listy cizáckého dubu, chlapec s dívkou najednou ustali v hovoru. Uvědomila si, že ji z lavičky pozorují. Pár šeptaných slov a výbuch smíchu; no jasně, zlatíčka, s trávou je člověku veselo! Chechtali se jako blázni, když viděli manažerku, jak si v noci v parku láduje listí do kabelky, aby si z něj doma ubalila jointa. Nejspíš taky viděli její tepaný pás a bronzové náramky ve tvaru spirál, zářící jí na nahých pažích, zatímco třikrát obcházela kmen. "Chrudoš a choroš! Jirásek!" vyjeklo najednou děvče v záchvatu nepříčetného smíchu. Libby nikomu nic nevymlouvala. Ujistila se, že sama je při smyslech dostatečně a na sobě má přes všechny potenciální odchylky v představách skutečně jen obyčejný kabát a kostýmek. Přebrodila se na cestičku a Blanickou sešla do údolí.

Teprve na protějším úbočí byly ty skutečně temné stezky. Tam povstávala síť z magie jmen. Libby se ušklíbla. Všichni Pražáci mají mapu před nosem; všichni si mohou všimnout; a přesto si málokdo uvědomí záměr, s jakým byly Vinohrady kdysi postaveny. Celá ta čtvrť slouží snovačům jako virtuální mapa prastarých sídlišť. Ne že by snad kopírovala jejich prostorové uspořádání; je to jenom mapa ideová, orientovaný graf, který člověk musí zbavit obrozeneckých nánosů, které jsou tam kvůli utajení, a pročíst vlastními kroky, pokud chce něčeho dosáhnout. Libby znala všechny význačné body. Po Blaníku hradiště Budeč, starší než sama Praha, s kostřičkami dětí v základech zdí. Libice, dávná pevnost Slavníkovců, ještě dnes mokvající krví, když se noc přelévá do úsvitu. Soběslav. Kouřim. Hradec – a to přímo Levý Hradec, i když o tom se nemluví. Vzdálenější místa, jako bylo Slezsko, Šumava či Nitra, už ji příliš nezajímaly, natožpak aby zabloudila do říše východu dole pod kopcem, zatínající do samého srdce Vinohrad spár ulice Chorvatské. Stejně věděla, co je středem všeho tady nahoře: mýtická hora Říp.

Vzala to po hřebeni, po Korunní, protože ta je páteří zdejšího virtuálního světa. Po ní se dá jít a neohrozit záměr. Odpůrci kdysi na dlouhá léta přervali síť magie, když dvě nejsilnější zdejší silokřivky přehlušili bombastickými jmény německého dělnického prezidenta a bolševického řezníka. Ale kdo se ještě dneska stará o Stalina? A tím méně kdo ještě ví, co byl zač nějaký Wilhelm Pieck? Libby to dodnes vláčela v paměti, ale rány v městě samém už se stihly zacelit a tkanivo pod dlažbou srůst. Dobové výstřelky se jenom mihnou na pozadí mnohem starších slabik a tvarů, jako když na jediné políčko filmu spadne vlas.

Rány. Zacelit.

Zvrtla se jí noha. Kouzlo ztratilo rytmus. Sotva minula vodárenskou věž, osvětlenou jako kancelářský stůl, a přešla přes Nitranskou, v půli kroku se náhle vnořila do temnot. Miniaturní kovové podkůvky jejích podpatků skřípaly po mozaikové dlažbě, ale tohle bylo horší než jíl; docela jiná beztvará nejistota. Libby se zastavila. Omamná vůně tlejících listů jí šplhala vzhůru po pažích.

Slyšte, vladykové, mé proroctví. Vidím město veliké–

Prsty přejela po hrubé zdi. Neměla to dělat, samozřejmě; věděla hned, že je bude mít černé vším tím usazeným prachem, jak se člověku v městě stává, jenže–

Ne. Nebyla to jenom špína. Bylo to mnohem hrůznější, jak jí kámen pod rukou najednou povolil. Vzdal se jen o několik centimetrů, ale to někdy k zastrašení stačí. Věděla, že kdyby se teď otočila, svoje prsty v něm neuvidí. Jen paži, mizící ve skále.

To není možné, říkala si. Tohle nemůže být ten dům. Tohle nemůže být ta skála, ta brána, ten hrob–

Tamten dům se vynořuje v jiných místech; v obyčejných ulicích neškodně slavných lidí, jako je třeba Mánesova, Šrobárova, Dykova; vždyť to jsou zóny odpočinku a příměří, ostrůvky normálního světa, bezpečné lávky, po kterých lze vždycky suchou nohou prokličkovat přes proudy temnoty, valící se kolem pravěkých zřídel. Samozřejmě, že dům pomsty putuje oklikami, aby nad ním jiné síly neměly takovou moc. Libby věděla naprosto jistě, že v Řipské být nemůže.

Potlačila záchvěv strachu a opřela se do zdi ramenem. Když už je stěna tak nádherně tvárná, je potřeba toho okamžitě využít a dostat se do vnitrobloku. Bez rozruchu proklouzne dovnitř. Na chvíli se vnoří do náletové džungle akátů, pajasanů a černého bezu; do hájemství tmy. Zuje si boty. Pod oblouky secesních balkónů rozhodí dubové listy. Stáhne k sobě všechny síly Vinohrad.

Chodba byla tmavá, prosycená pachem smažené cibulky, domácích mazlíčků a nevětraných sklepů. V rozích se vršily letáky s měsíc starou nabídkou akčních slev; zrušil se institut domovníka a z jeho bytu měli obchůdek Vietnamci. V hloubi domu za drátěnou stěnou šachty kovově rachotilo soukolí výtahu, klesajícího do časů OPBH. Nesourodá směs, ale všechno je to v pořádku. Všechno tak úporně obyčejné. Stačí rychle proběhnout kolem; nerozhlížet se, nedotýkat se, nezastavit se–

Jenže zase se to stalo; její nohy vynechaly krok. Lodičky sklouzly po hraně schodu. Došláply, kam neměly.

Bezmyšlenkovitě se chytila za madlo z rudě lakovaného dřeva; a vtom ji ovanula vlna žáru. S hrůzou si uvědomila, že místo na zahradu vyšla do patra – aniž si toho všimla! Kamenné schody se svažovaly ke straně. Byl to kámen; opravdový kámen, ne teraco. Ucítila jeho pomalý, neodvratný pohyb – a v tu chvíli jí došlo s plnou silou, že má doopravdy problém. Že není tam, kde být chtěla. Že přehlédla past.

Litinové zábradlí, zdobené květinami a hady... žhnoucí rudým žárem v temnotách, sálajících vlhkostí podzemí. Najednou věděla, co uvidí, pokud jen o trochu víc sklopí oči. Jediný neopatrný pohyb zřítelnic, a postřehne chvějící se tvary tam dole – peklo samo, nic, co by si toužila připomínat, nic, čeho by toužila litovat. Rázně se otočila zády. Jenže copak mohla uniknout? V tu chvíli se to zalesklo na bílé glazuře dlaždic přímo před ní, přízrak plující pod modrozelenou vrstvou leknínů z rakovnické šamotky... vlna na vodě, odraz odrazu, rozpřažené bledé paže; znovu, právě tady, on.

Zajíkla se hrůzou. Ruce měl připoutané k litinovému zábradlí. Viděla jeho bezkrevné bílé tělo, jak tu ochable visí v objetí s hady a listovím, pokryté černou sítí starých ran... změtí všech těch úchvatných secesních tvarů, které do kůže vypálil žhavící se kov. Kolik že je to let? Jaké nekonečné peklo? Dlouhé štíhlé prsty mu omotali spirálami z bronzu, každý zvlášť, a přivázali je ke kamennému kruhu, aby je nemohl ohnout a složit do nějakého záludného znamení, které by mu třeba pomohlo na svobodu. Bylo zbytečné jim vykládat, že on nic takového neudělá.

Zcuchané černé vlasy mu padaly do tváře. Byly mnohem kratší, než si je pamatovala. Žádné copy; žádný svévský uzel, který propůjčuje moc. A přesto věděla, že on ještě pořád dokáže zvednout hlavu – že najde sílu to udělat i teď; že se jí podívá do očí a vysloví jméno přes všechny propasti, které je dva dělí–

Zaječela. Musela to být ona, kdo první promluví; musela včas překřičet i každý náznak hlasu, který by snad mohl vyjít z jeho hrdla. Mo-ra-na-aaa! Zvuk stoupal v naléhavé, drásavé kvartě, vinul se mezi hady a břečťanem v kouřové secesní křivce; skoro ho viděla modře žhnout. Rudá stěna ohně spadla jako opona. Nejbližší žárovka praskla; najednou se svítilo jen v horních patrech. Slabiky jména zanikly v zuřivém ňafání některého z domácích mazlíčků, nejspíš toho, co tu páchl nejvíc, a k němu se mísilo rachocení bezpečnostního řetězu a otevírání dveří.

"Co je to tady za kravál? To nevíte, kolik je hodin? Já na vás zavolám policii!" rozčiloval se nevlídný stařecký hlas bývalé domovnice, vypuzené do patra; mladší nájemníci neotevřeli, protože ti už na to neměli dost skálopevného přesvědčení. Libby sbíhala po schodech, odhodlaná vrhnout se proti kamenné zdi nebo vyrazit sklo... nebo se v nejhorším schovat mezi popelnice a počkat, až někdo půjde domů a odemkne jí; jenže dveře měly zevnitř obyčejnou kliku. Takhle snadné to bylo. Vyřítila se na chodník.

A znovu stromy: hluboce rozpraskaná, výrazná borka akátů mezi karoseriemi aut. Libby se rukama opřela o černočerný kmen. V očích ji pálily slzy. Nestravitelné sousto lítosti.

Zuřivě zatínala zuby. Copak na to nikdy nedokážu zapomenout? říkala si. Budu o to zakopávat navěky? Vzpomínat na ten jeho šílený boj, který skončil takovou zradou? Jenže najednou neměla před očima zradu. Myslela na dlouhou dobu předtím, kdy oni dva ještě byli spolu; kdy patřili k sobě jako pole a pluh. Myslela na jeho ruce. Na jeho hlas. Na jeho rty–

"Jenže tohle už je pasé taky! Tohle mě nebere o nic víc než ryby po francouzsku," zavrčela zuřivě. "Jste všichni stejná sebranka; totální idioti!" Vztek v ní narůstal, jako když se fénem rozdmýchává oheň v dřevěném uhlí na grilu. Prudce se obrátila k domu, teď už nehybnému a netečnému. "Stadice! To je to slovo!" vykřikla do půlnočního ticha Vinohrad. "Zapiš si to za uši. Stadice to byly vždycky, a Stadice to zůstanou! Stránice, to je jenom jedna pitomá mrňavá čtvrť v jednom pitomém mrňavém městě, a ty s tím nic nenaděláš, i kdybys přehazoval písmena dalších sto padesát let!" Věděla přesně, že on je tam uvnitř. Věděla, že ji slyší. Zuřivým pohledem si měřila vyřezávané secesní dveře, počmárané od sprejerů, a představovala si, jak se napřímil a zoufale napíná uši... načež mu hlava zase vyčerpaně padá na prsa: ne, nikde ani špetka naděje.

"Já ti to nikdy neodpustím," zamumlala. "Nikdy."

comments powered by Disqus