Hrdinské začátky Altaru

(1990-1993)

1990

Mění se časy a společně s nimi i přístup k autorským právům a vydávání tiskovin. Najednou to vypadá, že člověk může mít svoje vlastní nakladatelství a v něm si třeba i vydat, co se mu zlíbí, a vůbec ho za to nezavřou! Každý scifista si okamžitě nějaké nakladatelství zakládá, a pak v něm taky po svém nakládá. Vašek Soukup vydává VK její čerstvě dopsaný první román Na pomezí Eternaalu. Martin se pokouší získat práva na vydání D&D, ale s majiteli není řeč, a tak mění plány a rozhodne se napsat hru vlastní – Dračí doupě. Obchází kamarády a získává od nich Podporu, Peníze a Pracovní sílu (už chybí jen dopsaná Pravidla a Pekelné štěstí, aby to vyšlo). Tak vzniká ALTAR. Kromě Martina jsou zakládajícími členy Karel Papík (který toho záhy nechá a pouští se do počítačových her), Martin Benda (který toho taky záhy nechá a pouští se do politiky) a VK. Slovo 'altar' sice znamená anglicky oltář, ale především je to zkratka, která dlouhá léta zůstává zahalena tajemstvím a jejíž význam je prozrazován jen pečlivě vybraným jedincům při tajném zasvěcovacím rituálu... (no, ale šeptem bych to možná říct mohla: Altruistická Liga Tvůrců Alternativní Reality... Pssst!) Původní pohnutky totiž doopravdy byly tak trochu idealistické (pokud nechci rovnou říct naivní), což se trochu odrazilo na komerčním úspěchu celé věci. Koncem roku jsou Pravidla dopsána, ovšem formality spojené se založením nakladatelství se vyřídit nestačily, protože z takhle vulgárně praktického úhlu problém nikdo nenahlížel; proto první verze Doupěte vychází v nakladatelství Nová vlna Zdeňka Rampase (založeného Zdeňkem pouze jako záchranný kruh pro kamarády, kteří tu a tam chtějí něco vydat vlastním nákladem a nemají na to štempl) a 'Altar' v něm figuruje jen jako pseudonym kolektivu autorů.

1991

V plzeňském Laseru vychází sbírka povídek. Tím je šuplík VK prázdný; na rozdíl od obvyklé situace začínajících autorů nikde jediná napsaná řádka, kterou by mohla či chtěla někde nabízet...

1991 – 1993

... a nadále místo povídek datluje do počítače adresy členů Hexaedru – (plným názvem Hexaedru – 1. českého národního klubu hráčů a příznivců her na hrdiny; Martin si libuje v barokní košatosti). Zabalená Doupata nosí na poštu. Vede účetnictví. S Michaelem Broncem, kooptovaným do Altaru, objíždí družstva invalidů, kde se do formičky odlévají desetistěnné kostky. (Legendy se vyprávějí o hrdinské výpravě vlakem pro krasten do Kaučuku Kralupy; pytel této převzácné suroviny odvlekl MB po svém zvyku v batohu na zádech, přičemž doupěmilci ani netušili, jaké osobní oběti neznámých padlých jim umožňují vrhat kostky po stole.) Výroční kongresy Hexaedru (spojené s hrami v přírodě) také vstoupily do dějin (ti, kdo pamatují Nový hrad, nechť tiše vzpomenou pokud možno bez zášti, otřou slzu z oka a pomodlí se za nás – a ti nevědomí ať se radši neptají, protože jak praví Lovecraft, temné spící věci z úsvitu věků lépe nechat spát; kdybych jen desetinku z té hrůzy prozradila, všichni, kteří se chystají někdy v životě nějakou akci organizovat, by dostali noční můry a nakonec by propadli šílenství). Nad hlavou celého Altaru neustále visí Damoklův meč Pravidel pro pokročilé. Na brány buší doupěmilci a dožadují se slíbeného (a nesplněného). Sotva Pravidla pro pokročilé vyjdou, mění se v Damoklův meč Pravidel pro experty. Ještě že Martin umí tak skvěle řečnit a neztrácí nervy, když mu někdo spílá.

Firma...

VK pomalu dochází, že má doopravdy na krku soukromou firmu. Přiznává si porážku: útěk od ekonomiky se nezdařil; a zatímco dřív se její neschopnost v tomto oboru projevovala špatnými známkami z podvojného účetnictví, teď se projevuje docela jinými čísly (červenými). Je odhodlaná utéct znovu, jen co to půjde. Tím spíš, že koexistence s Martinem v Altaru je navýsost matoucí: člověk nikdy neví, jestli se zrovna koná rande nebo pracovní schůze.

... a knihovnictví

Zvažuje taky útěk z FF UK. Knihovnictví je bezva obor, jak by se shodli Ivan Adamovič i Františka Vrbenská – ale bohužel ne pro ni. Vybrala si to, protože jí imponovala šíře záběru: tady je od každého oboru trošku, instantní odraz světa v celé jeho mnohotvárnosti, jen nasypat do hlavy, zamíchat a čtyři roky vařit; a k tomu ještě všude kolem ty hromady knih! Knihovnictví je svým způsobem stejně univerzální jako sama sci-fi. Co může být užitečnějšího pro člověka, který odmalička touží jedině psát? Jenže, ehm... má to háček, jako koneckonců každé jednoduché řešení: šíře záběru s sebou nutně nese jistou mělkost ponoru. Na knihovnictví se tak důsledně mluví úplně o všem, že se vlastně nemluví o ničem. A pak je tu ještě jeden trapný aspekt. Lidé, kteří mají co do činění s knihami, tvoří pyramidu podle míry vlivu a tvůrčí svobody. Autor je úplně nahoře; ten to vymyslí. Případný překladatel to přepíše. Redaktor ještě může měnit odstavce a věty. Korektor může měnit aspoň písmena. Ale knihovník... knihovník jenom rovná špalky do polic. Knihovník a autor nemají nic společného; naopak. První je protipólem toho druhého! K práci nepotřebuje fantazii, nýbrž systematičnost a maniakální smysl pro pořádek... v čemž VK zoufale selhává. Jenže jaký jiný obor si vybrat, když novinařina je tak přízemní a psaní sci-fi se nikde neučí? Nakonec se dá udělat jen jediná rozumná věc: využít přístupu na fakultu, prolézat ji od střechy po sklep a vecpat se na přednášky, které různé katedry vypisují pro studenty z jiných oborů. VK s gustem sbírá, co dům dal, ale stejně tuší, že z ní bude věčný diletant. Potrava ducha sice voní lákavě, ale co naplat? Z každého hrnce se dá sníst jen půl lžičky a jeden semestr.

comments powered by Disqus